Jsme jiní, vždycky bouráme trendy, říká trenér české reprezentace Bejda

Trenér české reprezentace Stanislav Bejda.

Jak vnímáte konec ve čtvrtfinále?

Jeli jsme sem s tím, abychom uspěli medailově, což se nepovedlo, ale nepropadli jsme. Myslím, že herně jsme relativně uspěli, byť kádr prošel hodně velkou obměnou, mladí kluci přinesli energii, což jsme chtěli. Kluci si však vybrali nováčkovskou daň. Mančafty proti nám byly zkušenější, my možná odvážnější, ale takticky a herní vyspělostí na tom kluci ani být nemůžou jako soupeři, kteří toho mají za sebou víc.

Nad Kazachstánem jste ve čtvrtfinále vedli už 3:1, nakonec jste prohráli penaltový rozstřel 2:3. Co se stalo?

Asi jsme doplatili právě na tu nezkušenost, kluci v těch momentech nebyli tak sebevědomí, k čemu jsme je neustále nabádali, aby tam byla větší odvaha. Sebevědomí nám dodává i Ondra Bíro (ve 28. minutě ho zranil protihráč a musel střídat – pozn. red.). Byť Ondra Beran chytal fantasticky a ukázal, že na šampionátu byl právem, nikdy to nebude Ondra Bíro, který klukům dodává sebevědomí. Za stavu 3:1 nám pak trochu chybělo.

To byl jeden z důvodů, proč český tým nadějně rozjetý zápas nedotáhl?

Těch momentů bylo víc. Soupeř nás potrestal, ale měl i trochu štěstí. Jak jsem viděl zpětně, kluci udělali nějaké individuální chyby, standardka, přebrání, zajištění, o kterém jsme se bavili. Nicméně kdybychom branku nedostali, pořád bylo ještě dost času a kdybychom zůstali v pasivnějším módu, mohl padnout jiný gól. Když Kazaši vyrovnali, zase jsme začali hrát a bylo to oboustranně stejné. V prodloužení jsme měli dvě šance, které jsme mohli proměnit, měli jsme první mečboly, další pak při penaltách.

Postup měl na noze Jan Koudelka, jenže pokutový kop zahrál špatně.

Kdo by měl kopat rozhodující penaltu než ten nejzkušenější hráč, který rozhodl už řadu zápasů? Bohužel se to nepovedlo. Kdybychom postoupili, věřím tomu, že na medaili dosáhneme a bojujeme o tu nejvyšší. Jenže to tak nebylo, to je ta úzká hranice mezi úspěchem a neúspěchem.

Česká reprezentace potřetí za sebou na velkém turnaji nepřešla přes čtvrtfinále. Od loňského evropského šampionátu v Košicích se však národní tým zlepšil. Vidíte v týmu potenciál do budoucna?

Přesně tak, a to mě motivuje do další práce. Česká reprezentace je jedna z mála, která hraje takhle náročným stylem. Samozřejmě úspěch přináší defenzivní styl, ale koho baví? Mohli jsme jít cestou defenzivy, kdybychom to někde zavřeli, ale nikomu by se to nelíbilo a nemyslím si, že bychom na úspěch dosáhli. Je to právě o tom, že jsme jiní, vždycky bouráme trendy. Zkušené, vyspělé týmy jsou strašně takticky svázané, my klukům necháváme určitou volnost a myslím, že to je budoucnost, která může být lepší než urputný fotbal bez chyby v podání Rumunů. Můžeme být úspěšní, když budeme pokrokoví a hledat to, jak být atraktivnější než ostatní. Začali jsme třeba hrát s gólmanem, teď s ním hrají všichni.

Všichni se snaží kopírovat styl Ondřeje Bíra?

Jenže my furt máme toho nejlepšího gólmana do ofenzivy. Ostatní týmy hledají takového brankáře, Rumuni mají podobného, ale není takový jako Ondra Bíro a nebude. Samozřejmě i my hledáme dalšího takového gólmana. Ondra Beran se tomu hodně přibližuje, má taky fantastickou nohu, může to být on, navíc hraje i Superligu malého fotbalu v poli, takže má velký předpoklad. Patrik Levčík začíná chytat… (pousměje se) Beru to jako další výzvu.

Takže máte chuť pokračovat u národního týmu?

Mám chuť pokračovat, protože vidím v klukách energii a potenciál. Baví nás to dělat tímhle způsobem. Kdyby mě to nebavilo, nechtěl bych ani v reprezentaci pokračovat.

Vyčítáte si zpětně nějaký trenérský tah na světovém šampionátu?

Samozřejmě si vyčítám řadu momentů, kdy si říkám, že to mohlo být jinak, ale zase kdybych něco změnil, třeba by to dopadlo hůř. V rozhodujících momentech byli na hřišti nějací kluci. Vždycky dojde k tomu, že během turnaje vykrystalizuje nejsilnější sestava, vyprofiluje se a věříte jí. Jsou tam určité role, kluci chodí na hřiště v různých fázích. Samozřejmě nad tím přemýšlím, ale myslím, že nějakou zásadní trenérskou chybu jsem neudělal. Uvažuji, zda jsem mohl něco udělat nebo naopak jsem něco nemusel, zda jsem měl dát na penaltu někoho jiného...

Ukazuje se, že česká reprezentace má pořád kde brát, navíc se do nominace nedostala ještě řada nadějných fotbalistů.

V podstatě jsme na mistrovství měli jednu pětku třiadvacítkovou, jestliže bude mistrovství světa do třiadvaceti let, teoreticky máme jednu pětku, která může hrát za třiadvacítku a už teď okusila áčkový světový šampionát. Takže potenciál tam je. Samozřejmě mezi mladými je potřeba vychovat i osobnosti, které se zatím tvoří. Doufám, že se z těch kluků vyprofilují. Vím, že v Brně jsou další mladí kluci, zajímaví jsou i v Příbrami, kteří můžou udělat další dravou, mladou a stejně úspěšnou pětku. Můžou být použitelní pro nároďák, až dojede generace současných kluků.

Z té úspěšné generace mistrů světa a Evropy už jich v týmu moc nezbývá.

Franta Hakl s Paděcem (Ondřej Paděra – pozn. red.) jsou starší kluci, Standa Mařík tady byl už v pozici mentora, protože se do finální nominace nakonec nedostal kvůli zranění. Je to o tom budovat tým z mladých perspektivních hráčů, kteří mají hlavně psychické předpoklady pro to být úspěšní. Nikdo z mladých ani starých kluků mě na turnaji nezklamal, což je velmi pozitivní. Udělali jsme vhodný mix a myslím, že to tak může fungovat dál. K jednomu či dvěma starším hráčům se dají tři čtyři mladší, to je cesta.

Mistrovství světa v malém fotbale ovládlo Rumunsko, která v patnácté sérii pokutových kopů předčilo Kazachstán. Jsou Rumuni podle vás zasloužení mistři světa?

Myslím si, že to mají nepropracovanější, pracují asi nejvíc profesionálně i vzhledem k tomu, že v Rumunsku je malý fotbal společně s velkým fotbalem, mají tam daleko víc možností, co se týče příprav. Každý z mančaftů v první osmičce mistrovství světa absolvoval kemp, obrovské soustředění, Ázerbájdžánci snad čtrnáctidenní, Kazaši dokonce třítýdenní. Není náhoda, že jsou tam, kde jsou, plus mají hráče se zkušenostmi z velkého fotbalu. Projevuje se to i na klubové scéně, kde nejsme schopní dlouhodobě obstát. Ligu mistrů nebo Evropský pohár vyhrávají rumunské týmy, objevují se ázerbájdžánské, maďarské, byť myslím, že nehrají tak atraktivní styl jako my. Mexičané se nám trochu přibližují atraktivitou, ale ti zase hrají profesionální soutěž za mořem. Američani se mi na šampionátu líbili a říkal jsem si, že je skoro science fiction, když porážíme profesionální hráče malého fotbalu. To jsou věci, co nás musejí těšit a posouvat dál. Věřím, že když se u nás nějaké věci taky trochu posunou, zase budeme medaile získávat.

Po šampionátu si dáte pauzu od fotbalu?

Pro mě byl tohle ventil, odměna a vždycky si to strašně užívám a nabíjí mě, že je v národním týmu fantastická parta a kluky to baví. Mám pozitivní ohlasy od lidí z České republiky, od vedení, zaznamenávám samé pozitivní reakce, což mi zase dodává sílu pracovat dál. Trénuji i velký fotbal, což je dlouhodobě psychicky náročná práce, neustálé tlaky, stresy, ale takové ohlasy mě nabíjejí a podporují naši motivaci makat a vytvářet, co se lidem líbí a chtějí vidět.