Asociace malého fotbalu české republiky

Zlatí trenéři lvíčat: když Parůžek volal, Brejla raději sekal trávu

13. 08. | 16

Brno - Měl jsem to štěstí být s nimi u toho. Na lavičce s českým znakem na hrudi sledovat, jak si jejich svěřenci jdou za jedním z největších úspěchů v historii českého malého fotbalu. Reprezentanti do 21 let zvítězili na domácím mistrovství Evropy v Praze a zásluhu na tom mají oba.

Brno - Měl jsem to štěstí být s nimi u toho. Na lavičce s českým znakem na hrudi sledovat, jak si jejich svěřenci jdou za jedním z největších úspěchů v historii českého malého fotbalu. Reprezentanti do 21 let zvítězili na domácím mistrovství Evropy v Praze a zásluhu na tom mají oba. Vedoucí národního týmu Petr Brejla i trenér Zdeněk Parůžek. Dva povahově i názorově odlišní muži, jejichž spojení přineslo zlato, protože obdobně z typologicky různých hráčů namixovali ideální výběr. A otevřený rozhovor s nimi představuje důstojnou tečku za senzačním šampionátem.

Ještě ve vás doznívá opojení ze zlaté medaile?

Zdeněk: Čas běží, samozřejmě nad některými věcmi člověk přemýšlí, dochází mu to zpětně, titul si uvědomí až po uplynutí nějaké doby. Ale spíš se to uklidňuje, protože začínám přemýšlet nad dalšími věcmi, koukám se do budoucnosti, nechci se v tom zbytečně hrabat.

Petr: Já mám tyto věci odjakživa jinak, mě to hned nedochází. Ani dřív, když jsem vyhrál nějaký turnaj, tak prostě nic. Nevím, co se má dít v okamžiku, když se stanu mistrem Evropy. Mě to dochází vše teď, po všech těch formálních gratulacích přichází také ty diskuze odborné a tam si uvědomuji mnoho věcí.

Spíš tedy rovnou přemýšlíš o příčinách úspěchu, než se raduješ?

Petr: Přesně, začínám si uvědomovat důvody, proč se to stalo.

Český tým předem platil za velkého favorita, byla tato role svazující?

Zdeněk: Žádný tlak jsem si vůbec nepřipouštěl od začátku do konce, až mě to překvapilo, věřili jsme sobě i týmu, a že jsme pro to udělali to nejlepší, čeho jsme schopní…

Petr (skočí do odpovědi): Ty vole, nervózní jsi byl, měsíc před šampionátem jsi pořád chtěl něco řešit a scházet se. Já byl taky nervní, pořád jsem sekal trávu, on mi volal a nikdy se mi nedovolal. Sekal jsem i druhý den po sobě, protože bylo potřeba prostě posekat. (smích)

Zdeněk: Nervozita tam být musí, ale vůbec nebyl tlak, že bych si s tím nevěděl rady, že tam budou lidi, Česká televize. Byl jsem opravdu přesvědčený o tom, jak řekl Petr, že se vší úctou k soupeřům můžeme o titul přijít jen sami. Bylo to o tom, že jsme si dali jasné základy, na kterých chceme stavět a od toho jsme se odráželi. Mužstvo jsme budovali k tomu, aby mělo kvalitu a hlavně správné složení.

Petr: Zjednoduším to. Na každý post jsme měli víc kandidátů a nevybrali jsme nejlepší hráče z této země, což na Euru bylo vidět. Mohli jsme postavit tým složený z ročníku 1994, ale my jsme taky potřebovali uvažovat o budoucnosti, aby všichni kluci hned po Euru nemuseli skončit. Chtěli jsme taky zapracovat budoucí generaci, připravit jim zkušenosti.

Zdeněk: Na každý post se nabízel třeba kvalitnější hráč.

Petr: Hlavně dva povolené ročníky 1993, jež byly klíčové, které jsme mohli mít na Euru. Tam se nabízela mnohem významnější jména i se zkušenostmi z reprezentačního áčka, jako jsou Doubravský, Šuta nebo Vobořil. Proto jsme taky dostávali dotazy a e-maily, kdo to je Rosůlek, kdo je Kavka. Myslím, že bylo klíčové, že jsme nepodlehli tomu tlaku, koho tam máme vzít, přestože jsou to výstavní kusy oblastních svazů a tak dále. Šli jsme vlastní cestou a řešili každý post, kus od kusu, kdo bude na koho makat, kdo bude hvězda, kdo bude trošku víc utlumený v zákulisí, ale získá tím ty zkušenosti do budoucna. Každý jednotlivý kluk měl svůj význam, přestože tým, který tam byl, netvořili ve výsledku nejlepší hráči z České republiky, což chci zdůraznit!

Zdeněk: Ale byl to nejlepší tým.

Jak časté rozepře jste při tvorbě nominace měli?

Petr: (Smích) No, docházelo i k handlům…

Ve smyslu ty mi povolíš toho, já ti vezmu jiného?

Petr: Už docházelo k tomu, že jsem mu řekl: Chci toho hráče, a když mi ho tam pustíš, já ti tam zase pustím tohohle. Už jsme se potom dostali na hranu toho, že jsme málem utekli z té cesty, na druhou stranu žádná velká hádka nebyla. Přestože my dva kromě fotbalu nemáme nic společného. (Otočí se na Zdeňka) O kolik jsi mladší, o třináct let? Má úplně jiné zájmy, záliby…

Zdeněk: Víc, o patnáct let. Ale dobře se doplňujeme.

Petr: V podstatě se střetáváme jen v tom fotbale, názor máme ještě každopádně dost rozdílný a dát dohromady mančaft, když máme diametrálně rozdílné názory, byl někdy problém. Až vznikly ty handly.

- Zdeněk Parůžek -

Nakonec z toho vzešlo výborné mužstvo, takže není čeho litovat?

Zdeněk: Nakonec jsme, jak říkal Peťa, nevytvořili soubor nejlepších hráčů z České republiky, ale nejlepší tým, který vyhraje titul mistrů Evropy, což byl od začátku jediný cíl.

Tým položil základ úspěchu?

Zdeněk: Stoprocentně.

Petr: Bezesporu. Koneckonců byl jsi toho součástí a viděl jsi to. Člověk zvenku si myslí, jaká to musí být dřina, ale když máš vizi, vybereš ty správné hráče a dokážeš jim vysvětlit, co po nich chceš už první den, v podstatě potom můžeš odjet domů a přijet si jen pro medaili. Pokud jsi přesvědčený, že to, co po nich chceš, dokáží splnit, tak je to vlastně snadné.

Zdeněk: Oni nám to hrozně moc usnadnili. Na druhou stranu, jaké jsme si to udělali, takové jsme to nakonec měli.

To jste jim vštípili v přípravném kempu, nebo takoví hráči jsou?

Zdeněk: V průběhu celého roku, kdy jsme se jim věnovali, to tak bylo od začátku postavené.

Petr: Základem bylo vytvořit partu, neměli jsme v úmyslu vyhrát do té doby všechny zápasy. Nejeli jsme do Bratislavy a nepozvali jsme Němce kvůli tomu, abychom si odškrtli, že jsme něco vyhráli. Ten tým jsme stavěli na klíč, na mistrovství Evropy. Bylo nakonec super, jaké výsledky se povedly, ale potřebovali jsme vytvořit chemii. Když stavíš tým od nuly, protože předtím žádný nebyl, nejdřív musíš položit základy psychologie, filozofie a chemie. Ti chlapci si museli vonět. (smích)

Zdeněk: To jsou ty základy, o kterých jsem mluvil.

Petr: Gró, které přešlo až na mistrovství Evropy.

Když jste hráče spatřili na začátku kempu, věděli jste, že ten mix je správný?

Petr: Ten mix byl správný, ale přímo na kempu jsem až do čtvrtečního prvního tréninku po vyřazování spokojený nebyl. Dnes už vím, že to bylo díky tomu, že všichni měli strach z vyřazení a některé to obzvlášť svazovalo.

Zdeněk: Hned trénink po vyřazení se to hrozně projevilo, byl až diametrálně odlišný, kdy jsme se na sebe koukali a říkali si: Ty vole. Řešili jsme, proč se to děje, do té doby v tréninkách bylo něco, co jsme si neodkázali vysvětlit a říkali si, co to jako je, protože jde o Euro, nebo co? Pak po vyřazení dvou hráčů, kteří odjeli domů, se hned na prvním tréninku vše vrátilo do starých kolejí, jaké jsme znali. Řekli jsme si, že to bylo tím vyřazováním.

Petr: Když jsme u toho mixu, taky jsme hledali kluka, který by trochu bořil tu naši slušnost, nějakého hajzlíka, až jsem oslovil Dana Kavku, kterého jsem si vyhlédl v Superlize. Možná by někoho zajímalo, že před kempem málem přišel o místo v reprezentaci, protože vyřvával po jihlavských hospodách a diskotékách, že jede na Euro a má jisté místo v základu. (smích) V tom byl problém, který se nakonec vyjasnil, ale muselo se to řešit. Je to mladý kluk, takový svéráz, takže v pohodě. Bylo kolem toho větší drama, než si zasloužilo.

Jak dlouho jste tvořili základní pětky?

Petr: Na to se ptá úplně každý, jak jsme tohle dali dohromady. Musím říct, že jsme i v průběhu šampionátu dostali nejvíc dotazů na to, proč je jedna pětka taková a druhá maková. Bylo dost vidět, že druhá pětka je produktivnější, důraznější, hravější, prodávala náš tým. A první pětka, přestože vynaložila veškerou snahu, toho nedosahovala, nicméně skladba pětek vyšla až ve čtvrtek po tom vyřazování, do té doby jsme nevěděli. Druhá pětka, kterou chválí v podstatě celá Evropa, byla až sedmá varianta z celého kempu.

A při tvorbě jeden z vás předkládá návrh a druhý oponuje?

Zdeněk: Společně.

Petr: Ne vole, zase jsme se u toho hádali, nekecej!

Zdeněk: Tvoříme to společně. Každý si dá, dejme tomu, nějakou svoji představu, pak o ní debatujeme, zda takhle jo, ne, hodně sázíme na to, kdo s kým už hrál. Souhra je pro nás důležitá, proto Haspra hraje od prvního zápasu s Hulinským. Nám se líbí, jak ta dvojice spolu funguje a jakmile přivedeme někoho nového, nechceme do této obranné dvojice sahat. Od začátku spolu hrají, jsou na sebe zvyklí, prostě sehranost nechceme rozbít, že tam někoho přivedeme a dosadíme. To je jedna z částí filozofie.

Petr: Třeba tato dvojice je na sebe zvyklá, je spolu od začátku a hraje hrozně zodpovědně. Jsou to obránci, kteří drží formaci a nedostávají góly. Na druhou stranu oproti druhé pětce jim chybí kreativita. Právě jsme dostávali dotazy, proč tahle pětka hraje to a druhá tamto, ve finále jsme se tím zabývali až moc a nakonec jsme si řekli, že to necháme a udělali jsme z toho přednost. Druhá pětka bude bavit a dávat góly, první pětka si odehraje svou čistou fotbalovou práci, udělá, co má dělat.

Zdeněk: Trošku jsme odbočili od té otázky. Skladba pětek a týmu je vždycky o diskuzi, každý má nějaký názor.

Petr: Ty vole, vždyť jsi do mě každý večer před spaním hustil, furt sis chtěl něco malovat. Říkal jsem ti, že to uděláme na snídani. Prostě blázen, v jednu v noci to se mnou pořád chtěl řešit, zda tento nemá hrát tam. (smích)

Překvapilo vás, jak snadno jste šampionátem prošli ke zlatu?

Zdeněk: Zdálo se to být snadné.

Petr: Myslím, že to nebylo snadné, spousta lidí mluví o tom, že některé týmy nebyly až tak kvalitní, na druhou stranu jsme tam nebyli kvůli ostatním týmům.

Zdeněk: Dej tam to přirovnání s tím Federerem.

Petr: Hned v pondělí při nástupu na kemp, když jsme měli první poradu v zasedačce, tak jsem řekl, že nám visí zlaté medaile na krku a jediný, kdo nám je může sundat, jsme my sami. Dva dny jsem to považoval za chybu, ale teď to považuji za přednost. Nebojovali jsme proti soupeřům na šampionátu, ale sami se sebou, abychom udrželi to, co jsme si řekli, že budeme hrát, abychom se nekoukali doleva, doprava, jestli je soupeř takový, nebo makový, abychom prostě šampionát zvládli tak, jak chceme. To není vůbec o soupeřích, někdo řekne, že jsme hráli proti slabé Itálii… Ale to se vracím k tomu, co mě těší dnes, když se bavím s lidmi, kteří sportu rozumějí. Věděli jsme před zápasem s Itálií, že jdeme za tři body domů, ale mohlo hrozit to, že vzniknou dostihy hráčů, každý si bude chtít dát gól, budou patičky, nesmysly, úplně rozsekáme celý systém, s Německem večer to budeme znova rovnat, nepodaří se nám to a pak prohrajeme druhý den v semifinále se Slováky. I za stavu 7:1 s Itálií jsme hráli, co jsme měli, pořád to samé, což si u těch kluků hrozně cením. Ne že jsme je porazili 9:1, že byli slabí, ale že jsme udrželi systém a nerozpadlo se nám to na základě toho, že kluci začali blbnout.

Zdeněk: Tak já použiju to přirovnání k Federerovi, když ne ty. Co se týče kvality, byly doby, kdy Federer porazil ve finále Wimbledonu někoho 6:3, 6:4, 6:3 a všichni říkali, že zase vyhrál, protože všichni byli slabí. Ale oni nebyli slabí, to on byl silný a v tu chvíli připravený.

Petr: Byli jsme týden zavření na hotelu, měli dvakrát denně trénink, každý den dvě porady v zasedačce, rozhodně to nebyl výlet. Opravdu jsme tři hodiny denně trénovali a pracovali, neměli jsme žádné chlastačky, nelítali jsme za holkama. Nemůžeme se prostě stydět za to, že jsme oproti zbytku Evropy byli připravení. Kdybychom se sešli v pátek, budeme stejní jako ostatní týmy, neprojevila by se pak už naše dominance.

- Petr Brejla -

Co pro vás znamená zlatá medaile?

Petr: Medaili mám teprve asi tři dny, protože moje původní prý odjela do Holandska. (úsměv) Pro mě osobně a nechci to snižovat, titul mistra Evropy až tak v osobním životě neznamená. V profesním ano.

Zdeněk: To pro mě, a nepotřebuji, aby chodili lidi a plácali mě po zádech, je to největší úspěch v životě. Není to tak, že bych medaili vystavoval, ale cítím to vnitřně, protože jsem duší sportovec a nikdy jsem nic podobného nevyhrál, ani nezažil, šlo o neskutečný zážitek.

Petr: Celou dobu jsem to dělal pro kluky. Vždycky jsem tohle chtěl zažít jako hráč, samozřejmě jsem na to nikdy neměl, nebyla možnost, ani bych v životě v reprezentaci nebyl. Pro mě je to čistě o tom, že jsem dal někomu možnost zažít, co jsem chtěl zažít sám. Rozhodně bych z fleku vyměnil, abych to zažil jako hráč než jako trenér. Kdyby mi tu možnost teď někdo dal, okamžitě ji beru.

Co zlato do budoucna znamená pro hráče?

Petr: Ti si užívají strašné věci, města a obce je zvou, dávají jim řády, medaile, jsou věci, které se nedají ani publikovat, co prožívají. Jsou kluci, kterým to pomohlo ve velkém fotbale, postoupili o soutěže výš, začali podepisovat profesionální smlouvy. Máme nabídky na různé benefice a přáteláky, charitativní zápasy, v tomto ohledu to má obrovský efekt, obzvlášť na vesnicích. Ve městech tolik ne, ale co nám říkají kluci, protože jsme neustále v kontaktu, na vesnicích je to doteď pořád strašná show.

Kam titul hráče může posunout?

Zdeněk: Mají nějakou šanci, dostali se do povědomí, záleží na nich, jak se toho chopí.

Petr: Malý fotbal je v tomto hrozně problematický, nejsou tady vytvořené struktury, že když se ti povede titul, posuneš se dál. Klukům to pomáhá ve velkém fotbalu a v jejich osobním i profesním životě, ale v malém fotbale jim to nepomůže k ničemu. Je to juniorka, práce spočívá v tom, že připravujeme nové kluky do budoucna do áčka. Tam je za prvé na nich, aby byli dál aktivní v malém fotbalu, a za druhé jsou tam trenéři a záleží na nich, zda si je vyhlédnou, nebo ne. Už nemáme, jak zasáhnout a pomoci jim, ani to dělat nechci. Je to na nich, v malém fotbalu děj se vůle boží.

A jak vypadá vaše budoucnost u reprezentace do 21 let?

Zdeněk: Uvidíme, od Petra mám nějaké informace, ale nic určitého. Hodně záleží na tom, jak se rozhodne on sám.

Petr: Měl jsem nepsanou dohodu s asociací, že moje angažmá u jedenadvacítky trvá do 17. července, tedy do neděle, kdy jsme získali titul mistrů Evropy. Co bude se mnou dál, nevím. Řešíme to na asociaci. Zdeněk tady prohlašuje po šesti pivech nějaké chytristiky, že končí taky, ale nechal bych to celé otevřené. Máme náznaky, co může být dál, uvidíme. Ještě jsem nerezignoval, nikdo mě neodvolal…

Chcete pokračovat v jedenadvacítce?

Petr: Co se týče mě, pro mě je práce s jedenadvacítkou koníček. Ta robota je v řízení DRFG Superligy malého fotbalu, kterou považuji za své dítě a sám vnímám, jak často na asociaci padá věta, že tady mám dělat Superligu a ne si hrát s dětma, jak tam říkáme jedenadvacítce. To přesně vystihuje. I na kemp reprezentace jsem si přinesl práci, kterou jsem si potřeboval udělat směrem k Superlize, a na rovinu říkám, že jsem na ni ani nesáhl. Nejde o to, že na mě někdo tlačí, co musím mít hotového a nemám. To je můj vnitřní pocit, že mám ten týden dělat něco, co se váže k Superlize. Pokud bych se naučil tyto věci skloubit, zároveň pracovat v Superlize a ještě si hrát s dětmi, kdybych si to nějak osvojil, pak bych se rozmýšlel, zda bych ještě zůstal, nebo ne. Co se týče Zdendy, mám jako vedoucí reprezentace přání. Byl bych rád, aby tam zůstal. A ze sportovního hlediska by se do realizačního týmu měli dostávat i kluci, kteří teď z jedenadvacítky kvůli věku musejí vypadnout. Máme tady Pavla Blahu, který v budoucnu stejně bude trenér. Ty věci se takhle dělají, je to logické…

Zdeněk: Uvidí se v budoucnu, jak dopadne situace okolo Petra. Pak se samozřejmě k tomu nějak zachovám a vyjádřím své stanovisko.

Možnost přidat další úspěchy je ale lákává, že?

Zdeněk: Mé přání je u reprezentace samozřejmě zůstat, ale mám k tomu nějaké své podmínky a požadavky.

Petr: Samozřejmě vnímám hodně výrazně jednu věc. My jsme teď před Eurem a v přípravných zápasech měli od Asociace malého fotbalu České republiky připraveny až profesionální podmínky k tomu, abychom uspěli. Organizátor akce nám zase vytvořil takové prostředí v dějišti šampionátu, že se de facto na tomto úspěchu nepřímo podílel. Měli jsme největší kabinu ze všech, s masérnou, vířivkou, se vším možným, užívali jsme si maximálně domácí prostředí, za což je všem potřeba výrazně poděkovat. Lidi byli neskuteční, to kdo nezažije, nepochopí. Ale já osobně bych si chtěl zkusit obhájit titul v prostředí, kdy nám bude někdo házet klacky pod nohy. (smích)

Zdeněk: Podmínky od organizátorů nám dopomohly k titulu. Byl to další střípek do skládačky, který přispěl.

Petr: Tohle všechno má určitě velký význam na konečný finální úspěch. Ale já si chci zkusit obhájit titul v horších podmínkách, ať bude mistrovství Evropy kdekoli, budeme tam nepřátelé státu.

Zdeněk: Všichni po nás půjdou, ale přijímáme to.

Petr: Bereme to tak, že pokud přijdeme do jiné země, ať si užívá podmínek a těchto věcí zase domácí tým. Budeme se převlékat třeba na záchodě. To je pro mě výzva, nejen samotná obhajoba. Nechci se jen holedbat na nějaké zlaté slávě. To je věc, kvůli které bych rád u reprezentace zůstal, pokud se rozmyslím. Zase chci překonat nějaké limity.

 

- Jaroslav Kára -

Další články