Asociace malého fotbalu české republiky

Mistr světa Hakl upřednostnil malý fotbal. Chtěl, ať je na něj rodina pyšná

19. 10. | 17

Praha – Dostal před turnajem složitý úkol. Zezadu ukočírovat moravskou pětku, ve které s ním nastupovali mladí ofenzivní dravci. Čelákovický zadák František Hakl to zvládl a se zbytkem týmu se dočkal vytoužené odměny: titulu mistrů světa v malém fotbale. Sedmadvacetiletý obránce pražského týmu Úterní hosté se na triumfu v tuniském Nabeulu podílel třemi góly.

Měl jste na starosti takzvanou moravskou pětku. V čem spočívala vaše úloha?

Měl jsem tam hračičky, přímočaré kluky. Začínali jsme vepředu s Kafem (Daniel Kavka – pozn. red.) z Jihlavy, mladý kluk, stačilo mu jen ukázat směr, jak se má na hřišti pohybovat, toho se chytl úplně fantasticky. Pak tam byli ostřílení bouráci jako Kouďák s Paděcem (Jan Koudelka a Ondřej Paděra), mají zkušenosti a jsou přímočaří na bránu, Paděc dvakrát za sebou vyhrál střeleckou tabulku celostátní Superligy malého fotbalu, Kouďas nás držel góly, hrál jeden na jednoho. O křivých nohách Levči (Patrik Levčík) se ani nebavím, to je osobnost sama o sobě, když není na soupeřově půlce, tak to není on, jeden na jednoho je fantastický.

Složení postupně také lehce obměňovali střídající hráči…

Poli (Jakub Polák) je fantastický kluk jak do party, tak na hřišti, je na něj spoleh, ať ho dáte dozadu nebo dopředu. Dal vítěznou branku ve finále a vlastně rozjel vítězství nad Mexikem, po kterém jsme se stali mistry světa. Nesmím zapomenout na Rosiho (Jan Rosůlek), to je motorka. Bylo vidět, že když nastoupí do zápasu, nechá tam prostě všechno, přesně jak má být. Mladý spolehlivý hráč, a když se mu něco řekne, tak to dělá. Dostal jsem úlohu hlavně nedostávat góly a dirigovat je zezadu, řvát na ně, jak se mají posouvat. Myslím, že jsme si v pětce sedli.

Je radost, nebo někdy spíš trochu starost hrát s tak ofenzivně laděnými hráči?

Hrát s takovými borci je radost. Hlavně je úplně jedno, kdo dává góly, kdo nedává, kdo jim zabraňuje, táhli jsme za jeden provaz a tak to má být. Jestli dám náhodně gól jednou za turnaj nebo nedám žádný, zda jich dá Paděc osm, není důležité. Šli jsme za svým cílem, a když budu hrát v pražské, brněnské, jihlavské nebo blanenské pětce, je mi to úplně jedno. Především tam s nimi můžu na hřišti být a jsme taková velká rodina.

Stal jste se mistrem světa. Jaká motivace vás v malém fotbale požene dál?

Určitě splněno nemám. Začal jsem s nároďákem od mistrovství Evropy v Maďarsku před rokem, kdy jsme skončili třetí. Pak jsem myslel, že to vyvrcholilo druhým místem v Brně, jenže přišla třešnička na dortu při mistroství světa. Je to zatím vyvrcholení mé kariéry, ale s tím se neuspokojím. Rumuni vyhráli šestkrát v řadě mistrovství Evropy a doufám, že český národní tým převezme štafetu a budeme na vrcholu.

Vedle světa toužíte také po vládě v Evropě?

Už nám nebude stačit, že vyhrajeme čtvrtfinále a hrajeme o placky. Myslím, že tak to cítí celý tým i realizák, když u toho zůstaneme, můžeme hrát klidně každý rok o zlaté medaile. Hlavně ať se nezastavíme na jednom bodu a pořád jdeme dopředu. Ostatní týmy se zlepšují, což bylo vidět i teď. Maďaři hráli fantasticky, Francouzi taky výborní, akorát nám proti nim spadlo úplně všechno, do čeho jsme kopli, jim to tam nepadalo nebo to pochytali naši výborní gólmani. Nesmíme se zastavit, ale jít pořád dál.

Oproti červnovému Euru v Brně se na mistrovství světa objevilo pět jiných fotbalistů, zapojili se také dva loňští mistři Evropy do 21 let, takže potenciál do budoucna máte velký?

Určitě. Stejně tak staří borci, kteří byli s námi. Realizační tým vybral sestavu tak, že každý v mužstvu věděl, co má dělat, jakou v něm má pozici, starší si to musejí ořvat v pětce, dát tomu styl, jaký chceme hrát, mladí musejí mlčet a poslouchat. Šlo vidět, že to klapalo, jak mělo. Každý si šel za svým a dělal na hřišti, co má, někdo je tam od gólů, někdo od bránění, jiný aby to vyhecoval. Sedlo si všechno, asi bylo vidět i podle ohlasů diváků v televizi, že jsme si za tím šli od prvního zápasu a nechtěli jsme nic nechat náhodě.

Překvapilo vás, že jste turnajem propluli bez jediné prohry a s úctyhodným skóre 32:3?

Byla to pohádka, od prvního zápasu jeden velký sen. Šli jsme do skupiny, v níž jsme pořádně nevěděli, jak na koho hrát, nikoho jsme neznali, jedině Francouze z Brna. O Austrálii jsem absolutně nevěděl, zda bude hrát s klokany nebo prvoligovými hráči. (úsměv) To samé se dá říct o Argentině, každý vidí Messiho, jak si to strká na špičce. Někdo si řekne, že jsme Argentině dali deset gólů, ale si vytvořila hromadu šancí. Jenže vzadu jsme měli Beliho s Bírasem (brankáři Jaroslav Bellada a Ondřej Bíro), kteří to pochytali, nám tam góly popadaly.

Suverénní skupina vám dodala sebevědomí do bojů o medaile?

S Argentinou byl náš poslední zápas ve skupině, ale chtěli jsme ukázat, že na to máme a přejeli jsme ji. Šlo vidět, že jsme se od Brna hrozně posunuli. Předtím v Maďarsku mi přišlo, že jsme se uspokojili, když máme sedm zápasů a o placky si zahrajeme, v Brně už jsme chtěli do finále, ale byli jsme ustrašení cokoli udělat, aby někdo něco náhodou nepokazil. V Tunisku jsme však měli jednoznačný cíl a šli jsme si každý zápas za ním.

Ve velkém fotbale jste před sezonou vyměnil třetiligové Zápy za Benátky nad Jizerou ve stejné soutěži. Kvůli malému fotbalu?

V Zápech jsem byl sedm let a bohužel jsme se nedomluvili s majitelem klubu, že budu pokračovat v malém fotbale. Nevěděl jsem, jestli si náhodou do reprezentace nevezmou někoho jiného, ale doufal jsem, že když jsme udělali na Euru v Brně úspěch, že se můžu kouknout i na mistrovství světa. Majitel chtěl, abych se na malý fotbal vykašlal a zůstal u velkého, jenže jsem jednoznačně chtěl ještě něco dokázat. Ve velkém toho moc nedokážu, ale v malém fotbale jsem dostal šanci a chtěl jsem, ať je na mě rodina pyšná, takže jsem přestoupil. Domluvil jsem se s trenérem Benátek, zda můžu jít k nim, zda by mě pouštěli na takové akce, a nebyl žádný problém. Při šampionátu psal a gratuloval mně i Standovi Maříkovi, který se mnou hraje v Benátkách, podporoval nás. Jsem moc vděčný, že nám Benátky daly možnost odjet na šampionát a udělat takový úspěch.

Je příjemné, že tam nastupujete s reprezentačním spoluhráčem Stanislavem Maříkem?

Bavili jsme se o tom, že Standa chtěl nějakou změnu, já zase dál hrát malý fotbal, takže jsme to nějak skloubili. Zavolali jsme si, šli jsme na kafe, promluvili si s trenérem Benátek Jíchou a neviděli jsme žádný problém, proč to tak nemůže být, takže válčíme společně v Benátkách.

Jak vám půjde opět přepnout z tuniské euforie na třetí ligu, v níž Benátkám patří patnáctá pozice?

Myslím si, že s Mářou teď máme vítěznou náladu, jsme v euforii a doufám, že klukům pomůžeme. Přitáhneme to do kabiny a nahrajeme nějaké body, bude klidná zima, připravíme se na jaro a zabojujeme ještě o klidný střed tabulky. Tým na to určitě máme, parta je super a věřím tomu, že se v klidu zachráníme a soutěž si ještě užijeme.

- Jaroslav Kára -

Další články

< předchozí strana | následující strana >
0 | 10 | 20 | 30 | 40 | 50 | 60 | 70 | 80 | 90 
0 | 100